Ahooj!
Konečně jsem měla chuť na úpravu fotek z Madeiry. Říkala jsem si, že by byla škoda nevydat článek plný fotek krásné přírody, a taky jsem to už minule slíbila. Sliby se mají plnit. Mám spoustu zážitků a poznatků, ale to by bylo na dlouho. Napsala jsem takové krátké úryvky z mých nynějších vzpomínek...
Tak jo.
Jsi ready na nekonečně mnoho fotek z úchvatné Madeiry?
Madeira. Kde to vůbec je? Jsem se zeptala mamky, když mi oznámila, že bychom tam mohly strávit jarní prázdniny. Nooo, je to portugalský ostrov, který leží v Atlantickém oceánu mezi Portugalskem a Afrikou. Ostrov věčného jara. Hory, oceán, hory... Abych pravdu řekla pastva pro oči. Tak nádhernou přírodu jsem ještě neviděla!
Miluju oceán. Procházím se po pobřeží, poslouchám vlny, které jako by mě nutily vhodit špatné myšlenky do vody a na vše zapomenout. Prostě si jen užívat ten okamžik několika přicházejících a odcházejících vln v nekonečném oceánu.
Všude samé tunely. Cestování autem byla taky zábava. Jsem si říkala, že mamku svezu, když mám ten řidičák, ale hned jsem to zase odvolala. Úzké silnice ve městech, za městem, ve vesnici, cesta do hor - několika metrové převýšení. Při stoupání jsme se raději nekoukaly dolů, protože... sakra to bylo vysoko (ale já jsem se stejně dolů koukala)! A nejen to, naše super autíčko to ani nevyjelo, teda ano. Vyjelo to na jedničku :D, no hrůza, ale jinak se jezdit nedalo.
Ponta de São Lourenço je nejvýchodnější část ostrova. Hned jak jsem vystoupila z auta a uviděla tu přírodu, sopečné útesy. Prostě nádhera. Tuto část jsem si zamilovala nejvíc. To je taková nádhera!(schválně kolikrát ještě napíšu slovo nádhera :D)
Kráčím po sopečných kopcích, obklíčená oceánem, okolo mě jarní kvítí, sluníčko mi pálí do zad.
Výšlap na Pico Ruivo byl celkem v pohodě, když nepočítám s tím silným větrem, který si tam na vrcholku se mnou pěkně hrál. Ale ten pořádný výšlap teprve přišel. Jaké pak Tatry. Přechod z Pico Ruivo na Pico do Arieiro byl můj nejtěžší životní výkon. Čtyři hodiny cesty, přes 3000 metrů převýšení tam a zpět o něco méně.
Na téhle cestě jsem si sáhla opravdu na dno. Nejen, že to bylo náročný, ale musela jsem překonat i strach z výšky.
Ale teď jsem na sebe pyšná, že jsme to s mamkou daly! Spousta lidí to totiž šidilo a přijeli autem na parkoviště na Pico Arieiro :D. Tsss, to jsou ale dámičky.
Na následujícím selfie můžeš vidět pěknou faleš. Já jsem byla tak zničená, udejchaná. A co dělám na fotce? Úsměv! Je to přeci vzpomínková selfie, musím vypadat dobře. Haha, nevěř všemu co vidíš.
Levada. To je zavlažovací kanál, který vede z hor a podél těchto kanálků vede turistická cesta. Asi třikrát jsme se vydaly podél Levady. Ale jednou to bylo pro mě osudové. Kdopak spadnul do Levady? Ančí. Ano. Hih. No víš jaké jsem měla štěstí? Na zádech jsem měla batoh s pláštěnkou, takže mě nadnášel. Byla to velká hloubka, jsem ani nedosáhla na dno! Foťák to přežil v suchu, ale mobil se trochu vykoupal. No a já jsem musela dalších 7 kilometrů pokračovat v mokrém outfitu. Naštěstí na Madeiře jsou jarní teploty, takže jsem nezmrzla. Jen jsem si vlastně pěkně natloukla koleno, ale to druhý (zdravý). Jako byla to vážně sranda. S mamkou jsme se smály celou cestu, aspoň jsme procvičily břišní svaly! :D
A to je vše.
Jaké místo očarovalo nejvíce tebe ve tvých vzpomínkách?
Anne
Okomentovat