Bude Ančí voják? Příběh o vstupu do armády

Už od malička jsem věděla čím chci být až budu velká. Vždy jsem chtěla být policistkou. Měla jsem v tom jasno. To byl můj sen a povolání, který mě bude jednou živit. Během mých mladých let jsem ale z ničeho nic přičuchla k myšlence vojáka. Ani nevím, jak jsem se k tomu dostala. No a tak to začalo. V tu chvíli jsem věděla, že to chci zkusit. Chci být v armádě a ukázat všem, jak budu dobrá, že je to přesně to, co hledám. Obdivovala jsem kluky okolo mě, kteří jsou vojáci, neustále jim kladla otázky, jaký to je být vojákem apod.. Tak mooc jsem se na to těšila.

Roky na gymplu utíkaly rychle a byla jsem ve čtvrťáku. Maturita přede mnou a vybírání vysoké též. Samozřejmě, že Univerzita Obrany (UNOB) byla jasná volba! Zjišťovala jsem si veškeré informace, chtěla jsem vědět vše, co se týká studia a práce v armádě...

Předem říkám, že hlásit se na UNOB není jako hlásit se na klasickou civilní VŠ. Je okolo toho spoustu papírování, spoustu věcí okolo... Začíná to schůzkou na rekrutačním středisku armády, kde s tebou sepíšou první dokumenty, podepíšeš pár věcí, obdržíš lékařské vysvědčení. Druhým krokem je návštěva vojenské nemocnice a podstoupení všech vyšetření (prohlídnou si tě od hlavy až k patě). 

Zahájení obíhání v nemocnici je v 6 ráno a končíš kolem 4 odpolední. V ten den nejsi jediná, kdo tam je se stejným záměrem... Nás bylo asi 50, takže dlouhé čekání a čekání. Nejdříve je odběr krve a moči, následně psycho testy a pohovor s psychologem. Moje první setkání s psycholožkou bylo velice komické :D, ale prošla jsem. Poté bylo na nás, jak si ostatní vyšetření oběháme. Já měla jedno na víc a to byla návštěva ortopeda.

Možná už víš, že jsem byla na operaci s kolenem. Mám plastiku vazu už rok, což je celkem krátká doba vzhledem k povolání...
Ještě bych se vrátila k té obíhačce vyšetření.. Když jsem měla vše zařízené, následoval závěrečný pohovor s lékařem, který posoudil, zda jsi ne/schopen být v armádě. Vše jsem měla v pořádku, ALE moje kolínko moc v pořádku nebylo a není. Přišel pro mě strašný okamžik. Doktor mi řekl, že ještě před dvěma lety nikoho s tímto úrazem nebrali a ještě k tomu mám teprve rok od operace, to není moc dobré. Zamlžily se mi oči, veškerého úsilí bylo zřejmě zbytečné. Chtělo se mi vážně brečet, ale to jsem přeci nemohla. Pan doktor se šel poradit s jiným doktorem, kde neustále váhali, zda mě pustit. Nakonec mi pomohlo to, že jsem prý blondýnka a květinka :DDD no to mi spadl obrovskej šutr ze srdce! Děkujuuu!  (ještě bych chtěla dodat, že lékařská prohlídka je velmi přísná. Ten, kdo měl ekzém, problémy s dýcháním…- nebyl přijat..) Dostala jsem hodnocení C, to znamená, že budu mít nějaké úlevy na rok. A =  plně schopen a D =  neschopen. Bylo to těsné. Takže první hrůza byla za mnou. Druhá hrůza byly přijímačky.

,,Nejlepší věci jsou ty, které nám dají nejvíce zabrat."

Účastnila jsem se přípravných kurzů od UNOB, které se konaly všude po ČR a já si zvolila Hradec Králové. Byl to víkendový kurz, kde jsem si zkoušeli testy z matiky, angličtiny a následně jsme měli tělocvik. Celkem jsem se toho bála, ale bylo to vážně super. Kurz mě namotivoval a já se cítila lépe. V dubnu se konaly přijímačky. Jela jsem do Brna den předem, přespala na jejich ubytovně a druhý den ráno se konaly testy. První byl test z matematiky. Abych to uvedla na pravou míru, tak já jsem na gymplu měla z matiky 4 a celkem jsem se bála, s přípravou mi pomáhala má nejlepší Katarínka a tak nějak jsem doufala, že to natipuju, že to budou podobné otázky, jako jsou ty ukázkové na netu. Opak byl pravdou, dostali jsme podobný test, ale byl prostě jiný :D to jsem si vážně myslela, že jsem to nedala. Druhý test byla angličtina. Listening a reading - to bylo celkem dobrý (úroveň B1-B2). Po písemných testech přišlo to nejočekávanější. Fyzické testy! Sedy lehy za minutu a běh na 12 minut. Běhání jsem trénovala, ale špatně jsem si rozvrhla síly. Vím, že jsem mohla uběhnout více, ale v ten moment jsem ten čas neovládla, každopádně jsem uběhla za 12 minut 2,3 km. Sedů lehů jsem se bála, protože jsem netrénovala, ale dala jsem to na 39. Kdybych dala jeden na víc, mohla jsem mít více bodů, ale stalo se... Jupí! Tím druhá etapa skončila!

Počet bodů jsem věděla během týdne, ale úplný výsledek zda jsem přijatá jsem nevěděla asi měsíc. Dlouhé čekaní. Do toho maturita. Učení se a učení se. Bála jsem se, že se před maturitou dozvím o nepřijetí, ale žádná zpráva. V den, kdy jsem odmaturovala, v pondělí, mi volali z armády, že jsem přijatá! Dvojité štěstí v jeden den! Jenže to nebylo tolik radostné. Musela jsem se rozhodnout do konce měsíce zda nabídku přijímám. Já jsem v tu dobu byla hrozně nejistá. Nevěděla jsem zda to vážně chci. Je to velký závazek, v podstatě se upíšeš na dlouhou dobu. Kamarádi a rodina mě k tomu vedli a rozhodla jsem se, že to zkusím. Sakra Ančí, vždyť jsi to chtěla vždycky, tak co blázníš!?

,,Pokus je úspěch."

Jdu do toho! Ještě mě čeká jedna schůzka na rekrutačním středisku a pak hurá 1. srpna nástup na výcvikový kurz na dva měsíce do Vyškova. Takže pomaturitní prázdniny mám vážně krátké. Ale doufám, že to bude stát za to! Moc si to neuvědomuji, ale jsem zvědavá na sebe, jak se s tím poperu. Bude to velké dobrodružství!

,,Strach ukazuje směr."

Toto je tedy můj příběh o cestě k armádě. Je to pouhý začátek, za pár měsíců se snad podělím o další kousek příběhu. Děkuju moc všem, kteří mě v tomto podporují!

Na závěr bych chtěla dodat něco motivačního. V posledních letech jsem si uvědomila, že zdraví je to nejdůležitější co mám. Je strašně snadný s ním přerušit spojení. Z ní to ohraně, ale vím proč to říkám. Jo, podstoupila jsem jen operaci kolene, ale na vždy s tím budu mít problémy. Dost mě to bude omezovat v cestě za vysněným povoláním. Starej se tedy o své tělo, jak nejlépe můžeš, možná se ti časem odvděčí. Já v to doufám.

Anne