Konec v armádě

Ahooj,

píšu tenhle článek, protože to mám neustále v hlavě. A dlouho tomu tak bude. Myslela jsem, že se nejlépe vyjádřím na instagramu, ale ráda bych se z toho vypsala i tady. Nevím zda si to někdo přečte. Abych pravdu řekla, je hrozně těžký sdílet neúspěch. Ale přišlo mi fér napsat pár řádků o tom mém snu, když jsem tak pozitivně začala před několika měsíci... Přece jen, někoho jsem mohla inspirovat, tak chci vše uvést na pravou míru.

Kdo si tenhle článek čte, už by měl mít povědomí, že mým profesním snem bylo (je) stát se policistkou nebo vstoupit do armády. To se mi povedlo. Měsíc jsem byla vojákem z povolání (během tříměsíční zkušební doby). Vstoupila jsem do armády s tím, že jsem měla studovat na Univerzitě obrany. Ale abych se stala studentkou na unobu, tak podmínkou je zvládnout vojenský výcvik ve Vyškově. Tento výcvik začíná pro studenty začátkem srpna. Já jsem se samozřejmě rozhodla nastoupit. Vždyť to byl můj sen. Dostala jsem se do tohoto bodu přes všechno zařizování... Po dvou týdnech jsem ale ukončila svůj pracovní poměr. Nebyla jsem jediná. Každý týden odpadávalo více lidí, kteří si to také rozmysleli...

,,Všechno je jen v hlavě. Nohy budou vždy dělat kroky, ale pokud k tomu nebude otevřená mysl budete trpět!"

                                                                   - velitel roty

Já jsem trpěla. Uvnitř sebe. Tak moc, že jsem to prostě nezvládla. Nejtěžší bylo a stále je, se vyrovnat s okolím, které mělo a má o mně víru, že JÁ jsem to prostě měla dát a teď jsem nula. Ta měkká holka. Ale já věřím, že jednou to dokážu. Tak moc chci. Stále je to můj sen. Jen to přišlo moc brzy. Doufám, že příště už budu připravená výzvu zvládnout.

Znáš ten pocit, kdy dosáhneš něčeho, co jsi vždy chtěl, ale v TEN moment zjistíš, že vlastně nejsi vůbec šťastný.? Během výcviku jsem si uvědomila, že to momentálně není to, co chci. Nechtěla jsem se řídit dle striktních pravidel, být upsaná na dlooohou dobu a nemít možnost něco jiného vyzkoušet. V tu chvíli jsem se nechtěla podřídit tomu zelenýmu životu.

Ukončení pramenilo hlavně z mýho chaosu v hlavě. Nebyla jsem vyrovnaná s myšlenkou stát se vojákem. Nebyla jsem si na sto procent jistá, což je ta největší chyba a riziko. Vojákem se můžete stát, když máte jasno a víte co děláte. Je to závazek, skládá se slib, kterým voják prohlašuje své čestné nasazení a odhodlaní sloužit vlasti. 

Chodíš se zbraní v ruce. Máš zodpovědnost. Není to nějaká hra po lese. Je to vážný. A toho jsem se zalekla. V hlavě mi neustále probíhala myšlenka, že můžu kdykoliv odejít. Nemusím tam být a nechat se buzerovat. Můžu jít studovat na civilní VŠ do Pardubic, kam jsem si dala nouzovou přihlášku, kdyby náhodou nic nevyšlo. Největší chyba. Lituju toho, že jsem byla tak naivní. Byla jsem zaslepená tím, že UNOB je to, kam se dostanu a budu vojákem za všech situacích.! Prosím ponauč se. Škol je spousta a dej si přihlášku kamkoliv a dej si jich hodně. Nebuď přizdisráč a věř si! V jeden moment se můžou všechny sny hezky rozplynout a budeš úplně na dně. Ale tobě se to nestane. A i kdyby. To je život. Asi se to mělo stát, protože tím, že jsem ukončila tuto cestu se stala další řada věcí, která mi dala zase jiné možnosti...

Výcvik byl pro mě velkou zkušeností. Poznala jsem spoustu nových lidí. Zažila jsem život v zeleném. Jsem na sebe v rámci možností pyšná, že jsem do toho nakonec šla. Skončilo to sice neúspěšně. Nemohla jsem stát na Hradčanském náměstí hrdě v pozoru, ale stála jsem tam z pohledu diváka, který se ALE pyšně dívá na své cílevědomé kamarády. 

Mám toho v hlavě hodně, co bych chtěla napsat. Ale tímto jsem to tak na hrubo shrnula. Děkuju moc všem, kteří mě v této cestě podporovali. Moc to pro mě znamenalo a vážím si toho!

V životě je spousta možností a je jen na nás, jakou si zrovna zvolíme. Pokaždé nás to někam posune. A to se cení. 

* Fotky vznikly během týdne, kdy jsem pomáhala v kasárně a nebyla jsem už součástí nepřetržitého výcviku. Musela jsem si přeci udělat památku :D.